Deštivý večer a výpadek proudu: Spolubydlící bojící se tmy

Pamatuji si ten večer, jako by to bylo včera. Seděl jsem v obývacím pokoji s laptopem na klíně a snažil se dokončit zprávu do práce, když za oknem se rozbouřila bouře. Déšť bubnoval do oken jako šílené prsty bubeníka a blesky co chvíli ozářily pokoj. Byl jsem v bytě sám, myslel jsem, dokud jsem náhle neslyšel, jak se vchodové dveře otevřou s praskotem. Byla to Ola, moje spolubydlící už půl roku. Měla dvacet dva let, studovala grafiku na politechnice a její úsměv dokázal rozjasnit celý den. Dlouhé kaštanové vlasy, štíhlá postava a ty zelené oči, které se mi vždy zdály tajemně.

– Ahoj, Kubo! – zavolala, svlékajíc mokrý plášť. – Jak lilo cestou!

– Hej, Olo. Vypadáš jako utopené kuře – zažertoval jsem, zvedajíc zrak.

Zasmála se, ale v jejím hlase bylo něco nervózního. V tu chvíli udeřil hrom a světla zhasla. Celý byt se ponořil do absolutní tmy. Srdce mi poskočilo, ale rychle jsem se ovládl. Ola však hlasitě pištěla a vrhla se ke mně.

– Bože, Kubo! Vypni to! – vykřikla, chytíce mě za rameno. Její ruka byla studená a třesoucí se.

– Klidně, je to výpadek proudu. Bouře asi poškodila vedení – řekl jsem uklidňujícím hlasem, i když sám jsem s takovou situací v tomto bytě měl poprvé.

Seděli jsme tak chvíli v tichu, přerušovaném jen vzdálenými hromy. Cítil jsem její blízkost – voněla deštěm a nějakou sladkou vůní. Opravdu mě překvapilo, jak se moc bála. Ola mi vždy připadala tak jistá sebe, párty holka, která vyprávěla o svých dobytích na studiích. A tady se třásla jako list.

– Nesnáším tmu – zašeptala, přisunuvši se blíž. – Od dětství. Noční můry, víš...

– Dobře, počkáme, až se vrátí proud. Nebo zapálím svíčky – navrhl jsem, opatrně vstávajíc.

Našel jsem v kuchyni záložní svíčky a zápalky. Zapálil jsem jednu a postavil ji na stůl. Slabé světlo vrhalo dlouhé stíny na stěny. Ola seděla skulená na pohovce, objímajíc kolena. Její mokrá blůzka přilnula k tělu, zvýrazňujíc oblouky prsou. Poprvé jsem pocítil, jak mi krev rychleji proudí žilami. Neměl bych tak přemýšlet o spolubydlící, ale tahle situace...

– Vyprávěj mi něco – poprosila. – Abych na to nemyslela.

Začal jsem vyprávět historky z práce, o mé poslední služební cestě. Tiše se smála, ale stále mě držela za ruku. Déšť neustával a my jsme mluvili hodiny. Dozvímal jsem se, že se její rodiče rozvedli, když byla malá, a že odtud se bojí osamění ve tmě. To ji činilo lidštější, blíž. Napětí rostlo pomalu, jako vlhkost ve vzduchu před bouří.

Nakonec, po hodině, proud se nevrátil. Ola si povzdychla.

– Zůstaň se mnou dnes, Kubo. Prosím. Neusnu sama.

Přikývl jsem, cítíc mrazení vzrušení. Lehli jsme si na pohovku pod jednou dekou. Její hlava se opřela o mé rameno a já vdechoval vůni jejích vlasů. Opravdu jsem nečekal, co tahle noc přinese.

Leželi jsme tak na pohovce, zabalení jednou dekou, a déšť stále bubnoval o střechu. Ola se do mě vtiskla pevněji, její dech zrychlil. Cítil jsem teplo jejího těla skrz tenkou blůzku. Opravdu jsem byl ohromen, jak se tahle jistá holka mění v bezbrannou bytost ve tmě. Světlo svíček dohasínalo pomalu, vrhajíc teplou záři na její tvář.

– Děkuji, že jsi tady – zamumlala, zvedajíc hlavu. Naše oči se setkaly. Byly tak blízko.

– Nic to není. Jsme spolubydlí, ne? – odpověděl jsem, hladíc její rameno.

Její kůže byla hladká jako samet. Poprvé jsem se jí dotkl takto, ne jako kamaráda. Mrazení mi přeběhlo po zádech. Pokračovali jsme v rozhovoru, o všem a o ničem. Vyprávěla o svém posledním příteli, který ji podvedl, o tom, jak jí je těžké věřit. Já se dělil o příběhy z minulosti, o osamělých večerech po rozchodu s ex.

– Víš, Kubo, vždycky jsem tě měla ráda – přiznala najednou. – Jsi tak... stabilní.

– Já tebe taky. Jsi jako závan svěžesti v tom bytě – odvětil jsem a moje ruka putovala níž, na její bok.

Neustoupila. Naopak, přisunula boky blíž. Cítil jsem, jak se její prsa rychle zvedají. Atmosféra zhoustla, jako by bouře venku byla metaforou toho, co se dělo mezi námi. Zapálil jsem další svíčku, ale světlo bylo slabé. V pološeru její rty vypadaly plné, lákavé.

– Je mi zima – zašeptala, zasouvajíc ruku pod mou tričko.

Její prsty se otřely o můj břich a já zatřásl se vzrušením. Oplatil jsem to, rozepnuv vrchní knoflík její blůzky. Látka se roztáhla, odhalujíc krajku podprsenky. Byla krásná, opravdu krásná. Políbil jsem ji jemně do krku a ona tiše zasténala.

– Kubo... to se mi líbí...

Naše rty se konečně setkaly. Polibek byl hladový, plný potlačené touhy. Jazyky se proplétaly, ruce bloudily. Sundal jsem jí blůzku a ona mi tričko. Její kůže byla teplá, navzdory chladu v pokoji. Hladil jsem její prsa přes krajku a ona se kroutila pod mými doteky.

– Chci tě cítit – zašeptala, sahajíc k mému pasu.

Rozepnula kalhoty a já její sukni. Leželi jsme nazí pod dekou, těla spletená. Nebyl to spěch, bylo to narůstající napětí, budované měsíci společného života. Chuťela slano-sladce, jako déšť a touha. Hodiny ubíhaly a my se objevovali navzájem. Opravdu jsem poprvé pocítil, že to je něco víc než přechodná dobrodružství.

Když svítání začalo šedivět za oknem, stále jsme byli spletení na pohovce. Bouře oslabla, ale naše touha dosáhla vrcholu. Ola se na mě dívala s leskem v oku, její tělo lesklo potem. Opravdu jsem nemohl uvěřit, že se to děje – z kamarádky se stala milenka.

– Vezmi si mě, Kubo. Teď – zasténala, roztáhajíc stehna.

Vstoupil jsem do ní pomalu, cítíc, jak mě její teplo obklopuje. Bylo to perfektní, těsné a vlhké. Pohybovali jsme se v rytmu deště, který stále kapal. Její nehty se zabodávaly do mých zad a její vzdychy plnily pokoj.

– Ano... hlouběji! – volala.

Zrychlil jsem a ona se kroutila pode mnou. Hladil jsem její klitoris a ona explodovala první – orgasm otřásl jejím tělem, hlasitě vykřikla. To mě dostalo na hranu. Vytáhl jsem se v poslední chvíli, končíc na jejím břiše.

Leželi jsme lapajíc dech, objímajíc se. Proud se najednou vrátil, ale nevstali jsme. Ola se líně usmála.

– To bylo neuvěřitelné. Vždy jsem se bála tmy, ale s tebou... to bylo to nejlepší, co se mohlo stát.

– Pro mě taky – přiznal jsem, líbajíc ji.

Tuhle noc se naše vztah změnil navždy. Stali jsme se párem a vzpomínka na tu deštivou noc se stala naším tajemstvím. Opravdu jsem poprvé pocítil opravdovou blízkost.